PETRLORENZO - Příběhy a Pravdy

 Okultismus a diktátoři: Když moc sahá po temnotě Magie, symboly a temné rituály. Není to jen fantasy. Některé z nejmocnějších postav historie věřily, že jim pomůže něco víc než armáda. Co hledali v temnotě? Co mají společného diktátoři a magie? Touha po absolutní kontrole. Strach ze smrti. Přesvědčení, že jsou vyvolení. Když se moc stane posedlostí, hledá člověk cesty, jak si ji udržet. A někdy zajde až tam, kam věda nedosáhne. Do světa okultismu, magie a rituálů. A nejsou to jen konspirační teorie. Historie to ukazuje dost jasně. Hitler: Řád, runy a nadpřirozeno Hitler a vedení nacistického Německa byli fascinováni mystikou. Nejde jen o symboliku hákového kříže – ta má sama o sobě indický původ a mystický význam. Ale třeba Heinrich Himmler, šéf SS, věřil na reinkarnaci, silu runových znaků a budoval pro nacisty „duchovní svatyni“ na hradě Wewelsburg. Spolu s Thule Gesellschaft – společností, která kombinovala německý nac...

 Za ledem začíná jiný svět. A na hoře Méru sedí ti, kteří ho stvořili Podle véd není Země jen to, co vidíme. Je to jeden z mnoha světů. A uprostřed všech rovin bytí leží hora Méru – domov bohů, kteří tvoří, ničí a chrání. Země není jen to, co známe z mapy. Podle véd je to jen jedna část obrovského vesmíru , kde se svět nerozděluje podle kontinentů, ale podle vědomí. Podívejte se na video k tomuto článku na YouTube: https://youtu.be/YdnFiMVMe7E?si=8aCuZRgxwH8lcJ8h Za ledem, kde končí známý svět, nečeká prázdno . Čeká jiný svět  – nepoznaný, ale ne vymyšlený. A uprostřed všech těch kruhů leží hora Méru , střed vesmíru, domov bohů . Svět jako kruh, ne jako koule Podle véd leží náš svět v oblasti zvané Bharata-varša  – což je mimochodem i starý název pro Indii. Ale tahle „Indie“ není jen země. Je to lidský svět . Kolem něj jsou oceány, ledové pásy, hory, světy bohů, polobohů a démonů . Není to mapa k navigaci. Je to mapa vědomí . Čím dál jde...

 Život je jako počítačová hra: duše je hráč, tělo je postavička Život je hra, kde tělo je postavička a duše hráč. Když to pochopíš, už nechceš být figurkou, co jen čeká. Chceš riskovat, padat a znovu vstávat – a hrát naplno. Představ si, že život je počítačová hra. Tvůj osud je naprogramovaný level, tvoje tělo je postavička a tvoje duše je hráč, který drží ovladač. Postavička neví, že ji někdo vede Jako postavička máš pocit, že všechno řídíš. Ale někde v zákulisí tě vede něco většího – tvoje duše. Určuje, kam půjdeš, co zažiješ, a proč někdy prostě spadneš, i když dáváš pozor. To, co vypadá jako chyba nebo pech, může být jen součástí hry. Nekonečno pokusů Ve hře nemáš jen tři životy. Tvoje duše je nesmrtelná – pokud něco nevyjde v téhle hře, zahraje si ji znovu. Zůstane stejný hráč (duše), ale změní se postavička (ty, člověk) a prostředí, pravidla hry budou jiná. Ale smysl zůstává stejný: posouvat se dál, učit se, růst. Padnout a vstát...

 Nezaměstnanost kvůli AI? Problém nejsou stroje, ale lidi Technologie by mohly změnit svět k lepšímu. Mohly by nám dát čas na sebe, rodinu, život. Ale místo toho se bojíme, že nám vezmou práci – místo abychom se báli toho, co s nimi lidé udělají Nebojím se technologií. Nebojím se robotů, umělé inteligence, automatizace. To všechno jsou jen nástroje, které nám můžou pomoct. Kdybychom chtěli, mohli bychom díky nim odpočívat – fyzicky i mentálně. Nechat dřinu a přetížení na robotech a AI, a věnovat se životu, rodině, sami sobě. Byla by to krásná budoucnost. Jenže problém nejsou technologie. Problém jsou lidi. Protože vždycky se najde někdo, kdo místo, aby tyhle nástroje využil pro dobro všech, začne je používat pro sebe. Pro zisk, pro moc, pro kontrolu. Místo sdílení a spolupráce nastoupí nadvláda. Ještě pořád věřím, že to nemusí skončit špatně. Ale vím, že to nebude lehké. Tohle nebude žádný přirozený vývoj. Bude to dlouhá a bolavá cesta. Protože li...

 Co když tvoje pravda není ta jediná? A co když to tak má být? Každý má pocit, že zná pravdu. Ale co kdyžby pravd bylo tolik, kolik je lidí? Nesoudím, jen sdílím, jak to vidím. A třeba v tom najdeš kousek sebe. Pravda? Každý má tu svou. Všichni mají pravdu. A zároveň nikdo. Protože každý mluví ze svého světa, z vlastních zkušeností, bolesti, radosti, naděje nebo zklamání. Co je pro mě jasné, může být pro tebe nesmysl. A naopak. Dřív jsem měl potřebu vysvětlovat. Oponovat. Přesvědčit. Dneska už vím, že to nemá cenu. Ne proto, že by to nešlo, ale protože každý vidíme svět jinak. A to je v pořádku. Když něco komentuju, nepíšu: „Máš pravdu“ nebo „Mýlíš se“. Píšu: „Já to vnímám takhle.“ Protože to jediné, co můžu sdílet upřímně, je můj pohled. A někdy to druhého obohatí. Jindy ho to nechá chladným. A obojí je v pořádku. Někdy zapomínáme, že každý z nás jde jinou cestou. Někdo věří na vědu. Někdo na Boha. Někdo na energii a vibrace. Někdo...

 Kavárenský moralista a kojení v přímém přenosu    Fiktivní příběh o tom, jak může obyčejný den v kavárně odhalit předsudky a pokrytectví. Protože i kojící máma má právo na klid. Klára měla za sebou perné dopoledne – malá Emma dneska odmítala spát, a to už od rána. Po nekonečné sérii přebalování, houpání a konejšení se Klára rozhodla, že si dopřeje chvilku klidu v malé kavárně na rohu ulice. Možná si tam konečně v klidu vypije kafe. Jen co se posadila, Emma se rozhodla, že její chvilka klidu nebude tak úplně klidná. Začala neklidně popotahovat, až se přehoupla do nespokojeného křiku. Klára se nejdřív snažila dcerku uklidnit, ale bylo jasné, co Emma potřebuje. Klára si ji jemně přivinula k sobě a začala ji kojit. Právě v tu chvíli, u vedlejšího stolu, pohnul svou hlavou pan Moralista. Starší pán, uhlazený a s výrazem „já vím nejlíp, jak se věci mají“. Nejdřív se nenápadně ošíval, pak teatrálně odkašlával, a nakonec se ...