Kavárenský moralista a kojení v přímém přenosu

 

 Fiktivní příběh o tom, jak může obyčejný den v kavárně odhalit předsudky a pokrytectví. Protože i kojící máma má právo na klid.

Klára měla za sebou perné dopoledne – malá Emma dneska odmítala spát, a to už od rána. Po nekonečné sérii přebalování, houpání a konejšení se Klára rozhodla, že si dopřeje chvilku klidu v malé kavárně na rohu ulice. Možná si tam konečně v klidu vypije kafe.

Jen co se posadila, Emma se rozhodla, že její chvilka klidu nebude tak úplně klidná. Začala neklidně popotahovat, až se přehoupla do nespokojeného křiku. Klára se nejdřív snažila dcerku uklidnit, ale bylo jasné, co Emma potřebuje. Klára si ji jemně přivinula k sobě a začala ji kojit.

Právě v tu chvíli, u vedlejšího stolu, pohnul svou hlavou pan Moralista. Starší pán, uhlazený a s výrazem „já vím nejlíp, jak se věci mají“. Nejdřív se nenápadně ošíval, pak teatrálně odkašlával, a nakonec se odhodlal k tichému, ale slyšitelnému „ehm, ehm“. Klára mu věnovala letmý pohled, ale nehodlala se nechat rozhodit.

Pan Moralista si na ni chvíli znechuceně mručel, a nakonec si objednal další espresso, jako by tím chtěl potvrdit svou morální převahu. Klára mezitím pohladila dcerku po vláscích, usmála se a povzdechla si.

„Kdybych měla poslouchat takovýhle hlasy, tak si s Emmou užijeme klid leda na záchodě,“ pomyslela si.

Zavřela oči a představila si, jak by to asi vypadalo, kdyby svět fungoval podle pana Moralisty. Emma by musela počkat na doma. Nebo by snad měla Klára odejít ven, do deště a větru? Nebo na veřejné WC, kde by jí někdo doporučil, aby si to „vyřídila rychle a diskrétně“?

Nakonec se usmála.

„Ne. Moje dítě má právo na svoje potřeby. A já mám právo mu je dát.“

Emma usnula spokojeně na mámině hrudi, a pan Moralista, navzdory všemu mručení, musel jen sledovat, jak svět pokračuje i bez jeho schválení.

Situace, které „pobuřují“, jsou ve skutečnosti absurdní jen pro ty, kdo se dívají zvnějšku a zapomínají na realitu rodičovství.